Historie osvětlení: V čem spočívaly plynové lampy a jaké jsou trendy v osvětlení dnes?

 

 

Umělé osvětlení nás dnes provází na každém kroku. Ulice osvětlují kromě pouličních lamp také nejrůznější billboardy a poutače, v restauracích designové lampy, sledujeme blikající obrazovky mobilních telefonů a televizí. Přitom není tak dávno doba, kdy byla „temná hodinka“ na denním pořádku a lidé museli o světlo bojovat vynálezy.

 

Jako první zdroj světla, který je možné udržovat uměle, se lidem „zjevil“ oheň. Nejstarší důkazy, že lidé pracovali s tímto přírodním zdrojem světla, jsou z východní Afriky. Jedná se o úlomky hliněných nádob, k jejichž výrobě byl oheň potřeba, a které pochází z doby zhruba půl milionu let před Kristem. Způsobů, jak oheň rozdělat bez moderních vymožeností, se využívalo několik. Pravděpodobně nejrozšířenější a nejpůvodnější metodou bylo tření dřívek, které při určité frekvenci vzňalo. K pokročilejším způsobům využívajícím jiskry bylo zapotřebí kamenů, lidé proto používali pazourky a později kovy ve spojení s křemenem.

 

Jiskra je základem některého ze zdrojů ohně i dnes, například zapalovačů nebo automatických sporáků. Pokud budeme tedy i účelně využívaný oheň brát za zdroj osvětlení, sahá jeho historie velmi daleko.

I původní městské osvětlení vycházelo z ohně. V ulicích a objektech se používaly k osvětlování prostor svíčky, olejové lampy a pochodně, prvními průkopníky veřejného osvětlení byla, jako v mnoha jiných oblastech, antická města. S překotným vývojem moderní společnosti v 19. století vystřídaly pochodně plynové lampy. Ty se poprvé jako pokus rozsvítily v roce 1807 na londýnském náměstí Pall Mall, v pražských ulicích o čtyřicet let později, v roce 1847. Plynu v lampách se podle jeho funkce začalo říkat svítiplyn.

 

Plynové lampy sestávaly ze speciálního hořáku umístěného svisle, jehož ústí zakončovala mosazná čepička nebo mastková zátka. Plyn vstupoval do hořáku pod tlakem a samotným zdrojem světla pak byly rozžhavené částice uhlíku obsažené ve spalinách plynu. Později došlo k vylepšení světelnosti lamp proříznutou ucpávkou trubky plynu, která plamen tvarovala do vějíře a umožnila jeho lepší svítivost. Tento tzv. skulinový či motýlkový hořák se používal ještě mnoho desítek let poté.

Ale ani objevný vynález nebyl bez problémů. Protože lidé neměli s plynem tolik zkušeností, docházelo občas k výbuchům, kvůli kterým rozžíhači lamp stávkovali a obyvatelé měst byli nedůvěřiví a měli strach. Plynové osvětlení bylo také povolené pouze na veřejných místech, nikoli v domácnostech.

 

V Praze bylo prvním centrem plynového osvětlení Karlín, až později se přidal Smíchov, Žižkov, Holešovice a další části města. Dnes můžeme obdivovat už jen jediný zachovalý plynojem, a to v pražské Libni.

Až ve 20. století došlo k takovému rozvoji, že si využití plynu a osvojení jeho používání získalo větší důvěru a rozšířilo se tak i k domácímu použití. Začaly se používat plynové lampy, sporáky i ohřívače vody.

 

Rozvoj elektrického osvětlení mohl nastat po roce 1879, kdy Thomas Alva Edison vynalezl plně použitelnou žárovku. První pokusy s elektrickým osvětlením se sice odehrály již na začátku 19. století, ale tehdejší způsob se ukázal být méně efektivní, a tak od něj bylo upuštěno. Později speciální společnost zabývající se vývojem elektřiny osvětlila jednu pařížskou ulici elektrickým a druhou plynovým osvětlením a po vyhodnocení zjistila, že provoz elektrického osvětlení ji vyšel šestkrát dráž. Edison ale přišel s efektivním „pouzdrem“, které chránilo kontakty elektrického oblouku před oxidací, a které tak vydržely svítit déle. Edisonova žárovka se tak na počátku 20. století stala komerčním produktem a postupně se elektrické osvětlení objevilo i u nás.

 

Velmi důležitou roli sehrál ve vývoji elektrického osvětlení také František Křižík, český průmyslník a vynálezce, který přišel s obloukovou lampou, a skleněné „pouzdro“, jež se v Česku vyrábělo, bylo důležitým vývozním artiklem a oblouková lampa ani žárovka by bez něj nebyly myslitelné. Křižíkovy obloukové lampy však brzy začaly vytlačovat Edisonovy žárovky s dřevěnými objímkami a elektrické dráty vedené v dřevěných lištách.

Ty postupně osvětlily Staroměstské náměstí, Národní a Hybernskou ulici i Národní divadlo. V českých městech začalo budování prvních elektráren, které započaly elektrifikaci české země.

V historickém centru Prahy najdeme plynové lampy i dnes, k jejich rozsvěcení nicméně už nejsou potřeba lampáři. Ručně rozsvěcí lampy pouze pár nadšenců, mezi které patří například vedoucí Plynárenského muzea Jan Žákovec, který chodí rozsvěcet lampy pravidelně v 16 hodin na Karlův most.

Současné moderní osvětlení podléhá především trendům automatizace, co nejmenší spotřeby energie a schopnosti vykreslit barvy. Proto jsou v popředí především bílá světla, která svým obsahem modrého spektra dokážou „prodloužit“ denní dobu a tím zvyšovat viditelnost a bezpečí v rizikových místech.

S požadavky na „čistotu“ městského osvětlení jdou ruku v ruce také negativa. Toto osvětlení a jeho neustálé rozšiřování způsobuje tzv. světelný smog, který se v přírodě projevuje jasem noční oblohy a ve společnosti civilizačními chorobami mezi které patří poruchy spánku, bolesti hlavy, ale také deprese. Negativním důsledkům světelného znečištění je možné předcházet správným rozložením a řízením osvětlení v souladu s přirozeným denním režimem a danou kulturou.